Pomníček sousedům III.
Místo: Řevnice, ulice J. Veseléhé
Investor: soukromý
Realizace: 2019
Místo: Řevnice, ulice J. Veseléhé
Investor: soukromý
Realizace: 2019
PAULA
Byly tři přítelkyně, které rády
trávily rozmarná léta první republiky v Řevnicích: Albína, Anna a Paula. Slečny
Bedřichová, Jelínková a paní Löwensteinová. Postupem času se všechny
v našem městě usadily a jejich přátelství trvalo až do smrti.
Text: Daria Balejová, zdroje: Památník
Terezín, D. Renertová
ČLÁNEK VYŠEL VE ZPRAVODAJI RUCH ŘEVNICE 12/2019
Stříbrná lžička
Paula se narodila – jak by se řeklo v Anglii – „se stříbrnou
lžičkou v puse“. Její otec Adolf Bloch, velkostatkář, velkoprůmyslník,
císařský rada a rytíř řádu Železné koruny III. třídy… získal titul VON Brodnegg
od císaře Františka Josefa I. v roce 1914. Šlechtického titulu si dlouho
neužil, protože dva roky nato zesnul a v roce 1918 byly tituly
v novém Československu zrušeny. Blochovi byli rozvětvená a vlivná židovská
rodina původně z Mladé Boleslavi. Vídeňskou tetu Adélu Bloch-Bauerovou
maloval na zlaté pozadí sám Gustav Klimt. Majitel cukrovarů pan Adolf měl tři
děti: nejstaršího Rudolfa (1878-1939), Paulu (1880-1942) a nejmladší Elisu (?).
Na penzi do Řevnic
Paula Blochová se provdala za Eugena Löwensteina (1877-1961), ale po
čase se bezdětné manželství rozpadlo. Bylo tehdy obvyklé mezi pražskou smetánkou
- vyrážet za přírodou mimo město, například k Berounce. Tak pravděpodobně
Paula poznala Řevnice a nakonec se rozhodla si zde postavit dům. Bylo jí
sedmapadesát, když byla vila pod sokolským cvičištěm v roce 1937 dokončena.
Ve vile byl bazén, krásný empírový nábytek a v rozlehlé zahradě besídka,
kam prý dáma s červeným kloboukem chodila odpočívat. Dalo se očekávat
spokojené, zajištěné stáří - s koupáním na plovárně, procházkami do
Burešovky, návštěvami lesního divadla, sokolského biografu. Třeba i tenis na
některém z místních kurtů, s přítelkyněmi Albou a Annou.
Jedna z mnoha tragédií
Jenže v Evropě se schylovalo ke katastrofě a paní Paula Löwenstein
byla židovka. Bohatá židovka. S nástupem nacistů a protektorátu byla roku
1939 z nové vily vystěhována a uchýlila se do Sádecké ulice k věrné
Albě. Ta ji dokonce nechala pokřtít, aby ji uchránila perzekuce. Když řevničtí
židé dostali roku 1942 povolávací dopis k cestě do Terezína, po nějakou
dobu Paulu u sebe ukrývala. Do vily se mezitím nastěhovala Hitlerjugend
(německá nacistická organizace pro mládež).
Události vzaly potom rychlý spád. 12. září 1942 odjela i paní Paula do
Terezína. Tam se zdržela pouhých 10 dní. Dáma ve věku 62 let byla zapsána do
transportu Bn č.790, který se vydal 22. září na 1200 km dlouhou cestu na
východ: do Běloruska. Tento údaj - v seznamu obětí – je poslední stopa po
řevnické občance. Poblíž Minsku, ve vsi Malý Trostinec, zřídili ten rok nacisté
z kolchozu vyhlazovací tábor. Vězni neschopní těžké otrocké práce zde byli
hromadně odváženi do okolních lesů a tam zastřeleni. Dnes je na místě památník,
ať už obětí bylo 65 nebo 200 tisíc – pravdu už nelze dohledat. R.I.P.
Na paměť a na památku
Do vily v Mníšecké ulici se po válce nikdo nevrátil a ani dědiců
nebylo. Vila tedy propadla státu a byla sem v roce 1947 umístěna Mateřská
škola. Až na krátké přesuny zde zůstala dodnes. Když půjdete podél její krásné
zahrady ulicí K. Mündla, skloňte se u plotu poblíž branky: najdete tam třetí
díl řevnických Stolpersteinů – vzpomínku na Pavlu Löwensteinovou. „Co vypovídá o stavu, osudu, šancích a bídě
světa? A v čem je i pro nás varováním, výzvou, nebezpečím a poučením?“
(parafrázováno podle V. Havla: Politika a svědomí, 1984)